Havajský Big island - odvrácená strana ráje

Na východním pobřeží ostrova ve městě Hilo jsme přistáli po hodinovém letu z Honolulu. 32 000 obyvatel tvoří třetinu populace ostrova. Etnicky velmi různorodé s převahou Japonců a Filipínců jejichž předkové byli na Hawaj zlákáni prací na převážně cukrových plantážích. Architektura vás nijak neohromí ba naopak a nevýraznost ve vás zanechá neotřesitelné přesvědčení, že Hilo je poslední město na celém souostroví kde turistickému průmyslu pšenka nekvete. Proč? Odpověď mi cvrnkla o nos a vzápětí začala bušit do deštníku. Tady na návětrné straně obrovských sopek se kupí načechraná oblaka ze kterých obrovské hory  ročně vyždímou na své svahy až 7500mm srážek. V samotném Hilu k malé radosti hoteliérů prší zhruba 278 dní v roce. Na druhou stranu deště napájí nádherné vodopády, stále zelené zahrady i tropickou květenu ze kterých vzkvétá obchod řezaných květin. Při krátké prohlídce města jsme se nevyhnuli pomníčku obětem ničivých vln Tsunami, které ostrov v tomto století zasáhly hned dvakrát.

Poprvé to bylo 1.dubna 1946 kdy se přes Pacifik přehnaly vlny zvednuté zemětřesením u Aleutských ostrovů. 15-ti metrové vodní masy srovnaly město se zemí a zanechaly za sebou 96 obětí. O 14 let později 23.května podobné zemětřesení u Chile stvořilo Tsunami řítící se 400km v hodině. Ačkoliv obyvatelé byli varováni, mnozí podlehli iluzi cvičného poplachu a tři za sebou následující vlny připravily o život v samotném městě 61 lidí.

Peklo na dotek

Z Hila jsme vyrazili směrem na jih k sopkám. Po 20 km byla silnice č.130 násilně přerušena lávou v roce 1988 vytékající z kráteru PúúÓó. U tabule „Na vlastní nebezpečí“ pro většinu turistů cesta končí, pro některé začíná.,

 Bemjamínek mezi místní sopečnou elitou se poprve ohlásil světu mohutnou explozí před 16 lety a od té doby zalévá lávou obrovské plochy půdy a podzemními tubusy vrhá na pobřeží stovky tun žhavého magmatu. Místo kde se láva potkává s mořem už z dálky označuje mohutný sloup dýmu. Nikdo z nás ale netušil jak namáhavá cesta vede do té oblasti. Postupně chladnoucí láva je tlačena spodní tekutou , svrchní krunýř praská, přesouvá se přes sebe, hromadí  a  buduje příkopy, kopce až  hradby ostrých desek. Nešťastní majitelé pozemků nechali vytlačit buldozerem do této změti jakýsi náznak cesty, sjízdné pouze pro teréní vozy s vysokým podvozkem. První kilometr nás svezl jeden z nich. Další, a bylo jich nejméně pětkrát tolik, jsme pod vysilujícím sluncem absolvovali po svých. Obrovské lávové pole, pláň bezůtěšné země připomínající dobu jejího vzniku, pohřbila zelenou krajinu plnou stromů a zahrad, vesničku Kalapana s více jak stovkou domů, kempy a surfaři oblíbenou pláž Kamoamoa. Dnes se rostlinstvo snaží kamenný příkrov táhnoucí se do dálky znovu kolonizovat malými chumáčky trávy.

Po více jak 90 minutách vyčerpávajícího šplhu, skoku a chůze se vzduch nad lávovým polem začal třepotat vysokou teplotou. A už to nebylo jen sluncem opírajícím se do tmavé masy. Z různých trhlin začalo dýchat teplo a stoupat pára. A pak se horko přeneslo i na svrchní vrstvu a v jedné puklině jsem uviděl žhavé magma. Byli jsme na okraji lávové řeky líně tekoucí asi 1,5 metru pod námi. Za vzdáleným horizontem pak stoupal kouř z kráteru PúúÓó. Náhle se země s ostrým prasknutím vedle nás zvolna otevřela a vyplázla dlouhý jazyk rudé lávy , který za tichého prskání rychle tuhnul ve stříbrné měňavky, aby se jeden z jeho výběžků znovu otevřel a dal volnost jinému žhavému lenochovi. Tam kde se 1000 stupňů horká láva setkává s mořem , voda vaří a obrovský mrak extrahorké páry letí k obloze. Zůstali jsme dlouho na tomto místě a pozorovali jak za zuřivého bušení vln moře prohrává svůj zápas s pevninou a rodí se nová země.

Hnáni vzrušením z tajemné síly sopky jsme podcenili dehydrataci při dlouhém pochodu pod havajským sluncem. Cesta zpět na rozpečených podrážkách po několikahodinové sauně tak byla ještě vysilující a skončila naštěstí jen úžehem.

Noc jsme přečkali v Národním parku z druhé strany stejného lávového pole. V noci je sopka možná ještě úchvatnější . Za kopcem se ohlašuje pronikavou září a rudě osvětlenými oblaky, ve svahu jednotlivými světélky jež jsou ve  skutečnosti trhliny v tubusech kudy proudí láva na pobřeží aby podívanou  zakončila jasným rudým světlem na pobřeží s nasvícenými sloupci páry.

Západní pobřeží

Noční výpravu necháme na závěr teď se vydáme kolem ostrova. Cestovat lze autobusovou dopravou nebo Shuttly - dodávkovými vozy, ale pro lepší mobilitu je nejlepší najmout si auto. Naše jsme koupili už v ceně letenky, a věřte že spokojenost je na obou stranách. Od Vulkánového nár. parku se kloužeme po svazích Mauna Loi dál k jihu a za stálého krápání mijíme Punaluu Beach Park, pláže s krásně černým pískem, oblíbeným hnízdištěm mořských želv ( karet zelených ).Green Sands Beach je naopak zelená pláž jen kousek od jižního cípu ostrova. Barvu jí udávají zelené krystalky olivínů blyštící se ve slunci jako rozházené drahokami. Dostat se k ní je třeba teréního auta, 4 km chůze a na závěr je nutno sešplhat útes.

 Z deštivé části sjíždíme na žíznící západní pobřeží, které rozhodně netrpí nedostatkem slunečního svitu z čehož konečně může těžit turistický ruch. Krajinu protkávají lávová pole jejichž stáří lze odhadnout podle bohatosti rostlinného pokryvu. V poledne jsme si odpočinuli na pláži s černými oblázky v Napoopoo Beach Park, obklopeni kokosovými palmami , jsme si nechali zdát sen tropického ráje obklopující Kealakekua záliv. Možná stejnému snění se před 200 sty lety oddávali na stejných místech členové cookovi výpravy. Kapitán James Cook byl první kdo 17.ledna 1779 objevil ostrovy pro západní civilizaci a tehdy ho vítaly tisíce domorodců na stovkách kanoí. O měsíc později 14.února se sen změnil v noční můru kdy byl sám kapitán zabit rozvášněným davem. Paradoxem je, že jeden z nelepších navigátorů byl velmi špatný plavec a raději než udělat pár temp k čekající lodi, rozhodl se čelit ozbrojenému davu…. Pomníček na východní straně tak připomíná skon jednoho z největších námořníků historie který nehledal zlato, ale poznání..

 Stejný záliv si vybrali vzácní delfíni (spinner dolphin)…..k rozmnožování a vláda ho vyhlásila mořskou chráněnou oblastí i s bohatým korálovým podkladem..

 Bohužel nelze zastavit na každém zajímavém místě ať je to záliv, mořský park, botanická zahrada, farma macadamia ořechů, národní historický park, nebo nádherná pláž. Je toho tolik a mi máme tak málo času!

Město Kaiula - Kona ale nelze minout.

Domov králů a turistů

Počasí je na této straně ostrova tak konstantní, že v novinách vychází stále stejná předpověď na příští den: „ Ráno slunečno, odpoledne zataženo s přeháňkami ve vyšších polohách „ Plno hotelů, bílé pláže čisťonké ulice lemované krámky, sportovní aktivity od proslulého mořského rybolovu ( světové rekordy rozměrů ulovených ryb ) až po potápění, to jsou atributy které z městaKaiula - Kona dělají turistické centrum celého ostrova. Nám připadala nejsympatičtější severní část zálivu Kailua kde měla své sídlo královská rodina. Historické místo leží dnes na pozemku Hotelu krále Kamehamehy a rekonstruována byla pouze došková obřadní místnost postavená na kamenném chrámu sloužící lidským obětem. V samotném centru se nám ale podařil pikantní „objev“ v živočišné říši. V husté spleti pryžce se daří populaci krásně zelených ještěrek. Jde o denní gekony rodu Phelsuma s domovinou u afrických břehů ůplně na druhé straně zeměkoule. Jediným vysvětlením je, že uprchli chovateli a tropické klima s dostatkem potravy jim umožnilo založit rodinu.

Večer se ještě necháme unést podívanou na obrovské rejnoky manta lovící plankton v ozářené vodě reflektory jednoho z hotelů a pak už honem pár kilometrů za město pod širák.

Cestou do Severní Kohaly

Následující ráno ještě přes zalepené oči pozoruji těsně u břehu lesknoucí se kámen, nemůžu pochopit jak to, že se hýbe?….mořská želva!!! A už objevujeme další a další. Jsou tak zabrány do snídání řas, že jim ani nevadí půlka vystrčeného domečku nad hladinu. V mělké vodě není problém se připlazit až k želvě a polechtat ji na noze.

Na sever od Kony se rozprostírá aridní oblast s lávovými útvary kde pouze trsy trav dovedou čelit suchým větrům. A jedině červené a fialové buganvilei kontrastují se šedí neutěšené krajiny. Díky extrémním podmínkám se na této silnici už řadu let pořádá mistrovství světa „ironmenů“.

Na konci silnice č.270 v Severní Kohale se nám nabídnul nádherný pohled na údolí Pololu s obrovskými útesy z nichž se úzké stužky vodopádů řítí přímo do moře. Z druhé strany zelené skalní útvary ohraničuje posvátné údolí Waipio. Tady pod 600 metrovými srázy se kolem roku 500 n.l usadili první osadníci polynéského původu a časem se stalo sídlem místních vládců. Během vývoje ale řada katastrof v podobě přílivových vln Tsunami donutila přesunout královský dvůr na druhé pobřeží a údolí ztratilo na významu. Cestou k Waipio údolí projíždíme vnitrozemským městečkem Waimea odkud lze zahlédnout  v zimě zasněžený vrchol sopky Mauna Kea ( 4205 metrů n.m.). Městečko je součástí Perkerova ranče který je se svými 225 000 akry půdy a 55 000 kusy dobytka, největším soukromým rančem na Hawaji. Jeho historie sahá až do doby vlády Kamehamehy I. Tehdy se zakladatel ranče John Parker prozíravě oženil s panovníkovou vnučkou a položil tak základ svému finančnímu štěstí.

Jediný tropický děštný les v USA

Noc ve spacáku pod jasnou oblohou vedle posvátného údolí je plná tajemství a padajících hvězd.

K sopkám se zvolna vracíme deštivým východním pobřežím pokrytým tropickým lesem. Asi po hodině parkujeme a úzká cestička prodírající se vzhůru deštným lesem nás přivádí k vodopádům Akaka Falls. Jeho vody obklopeny hustými porosty zeleně včetně masivních philodendronů a helikónií padají do hloubky 133 metrů.

Následují další vodopády, výstupy, bohaté zahrady a k večeru vjíždíme znovu do Vulkánového národního parku. Na konci Chain of Craters Rd. zastavujeme v řadě aut ostatních zvědavců. Dál už ve tmě není ani náznak cesty, a tak většině stačí pozorovat přírodní divadlo ze silnice. U nás je to jinak. Dokud nehoří boty nelze mluvit o zážitku.

Noc s bohyní

Po vyloupení auta na Oahu nám zbyla jen jedna baterka a proto se musíme držet těsně u sebe. Je zataženo, krápe, dokonalá tma. Nevidíme ani moře několik desítek metrů vedle, jen pronikavou záři před námi. Po skalnatém břehu se nedá jít, protože lávové pole neustále mění reliéf a vytváří  převisy které se velice často zřítí do moře. Pár kilometrů v temnu a extrémě členitém terénu je nekonečných. Konečně vítr přináší teplo blížícího se cíle. Už jasně rozeznáváme jednotlivé žhavé ostrůvky. Teď už ve vzduchu visí těžké horko, déšť zesílil, tma jakoby zhoustla. Jen dotykem ruky na kámen zjistíme zda ještě stojíme na staré nebo chladnoucí lávě. Před námi jsou stříbrné jazyky v jejichž puklinách pod několika centimetrovou slupkou pulzuje magma. Kvůli lepší fotografii se na některé pokouším vlézt, ale podrážky začínají smrdět. Nejblíže se dostáváme ke žhavé lávě tak na 10 metrů. Pak si sedáme na chladný kopeček, necháme se skrápět deštěm, ovívat horkem a dlouho pozorujeme představení bohyně Pelé.

 

Ráno jsme vystoupili na kráter Mauna Ulu , aktivní a stále zvesela kouřící. Jeho vrchol nám poskytl pohled na ještě větší kráter Makaopuhi, za nímž ohlašoval svou přítomnost sloupem dýmu starý známý PúúÓó. S národním parkem jsme se rozloučili pohledem na obrovskou kalderu Kilaleui. Po léta plný vřelé lávy až do roku 1956, kdy došlo k obrovskému výbuchu nahromaděných par, při kterém z kráteru Iki vznesla 600 metrová fontána lávy. Pak došlo k uklidnění a lávové jezero od té doby chladne. Na jeho dně dnes vede cestička Devastacion trail a z puklin občas stoupá pára. V těchto končinách zůstane člověk se svou technickou vyspělostí a znalostni vždy jen pouhým divákem s otevřenou pusou, protože jen Pelé rozhodne co se stane příště.